V první řadě musím říct, že hraní jako takové, rozhodně špatným jevem není. V minulosti si děti kreslily, hrály si s hračkami a podobně. Dnes sice hrají na různých zařízeních, ale pokud jejich opatrovníci dokážou určit hranice, nevidím v tom problém. Hry totiž mají i vzdělávací prvky, jako zlepšení angličtiny, zlepšení postřehů nebo jen zlepšení logického uvažování.
Jak ale donutit děti sportovat? Některým se může zdát, že děti sportovat nebaví. To ale podle mě není pravda. V mém případě šlo hlavně o 3 věci, proč jsem sice sportoval, ale nechtěl jsem. V první řadě cestování za sportem. Hodně kroužků se nachází ve městě, daleko od domova. To by znamenalo, že sotva co bych přišel domů, jel bych na kroužek a vracel bych se celkem pozdě domů. Nic z toho vám ale u her nehrozí.
Toto jde vcelku lehce překousnout, pokud je pro vás sport záživný a baví vás. Mě sice fotbal, sport, který jsem dělal, docela bavil, ale už od žáčků bylo pro tým nejdůležitější vyhrát. Když jsem udělal chybu, všichni byli naštvaní. Když něco pokazím ve hře, naštvaný jsem maximálně sám na sebe. Nic se nestalo. Není špatné být soutěživý, ale těšit se na zápas, ve kterém když hraji v obraně, tak stojím vzadu, dávám si pozor na protihráče a když ho neubráním, jsem špatný. To znamenalo, že před každým zápasem jsem byl vystresovaný a často jsem hledal jakoukoliv výmluvu, abych na zápas nemusel.
Dnes už fotbal nehraju, skončil jsem v dorostu. Proč? Nebyl čas. Škola, brigáda a fotbal jaksi nešel zkombinovat. Jediné dny, kdy mám aspoň trochu volno byly víkendy, konkrétně odpoledne. Hrát fotbal, tak jeden z těchto dní je celý zabitý. A zase. Nehrál bych žádnou vysokou soutěž, ale stejně chtějí všichni vyhrát, protože skončit poslední znamená sestup. I proto je v těchto soutěžích spousta úplatků.
V počítačových hrách se ale nic z toho neděje. Všechen čas do her investovaný se vám vrátí v podobě čisté zábavy. Chyba tedy není u her jako takových, jako spíše v přístupu lidí ke sportu. Raději si zajdu zaběhat, než abych dělal nějaký sport časově omezující.
